Výchova a výcvik, Strana 2

Stres dokáže nadělat paseku i u zvířat. Je to stav, kdy je organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům) a tělo se snaží zareagovat a "přežít", zachovat stabilitu organismu. Může být jak fyzický, tak psychický.

Není stres jako stres

Fyzickým stresem rozumíme různé mimořádné působení na tělo jako např. nadměrná fyzická zátěž, přehřátí organismu (v letních měsících častý problém především u pejsků), trauma, a tak podobně. Tělo na tyto změny reaguje. Pokud se jedná o krátkodobý inzult, pak stresová reakce rychle odeznívá. V případě, že stresová situace má dlouhodobější charakter, tak se zpočátku tělo snaží situaci přizpůsobit, ale postupně dochází k jeho vyčerpání.

Psychický stres, na který se zaměříme především, může vyvolat jakákoliv změna - změna chovatele, nový člen domácnosti, změna režimu, polohy pelechu, dokonce i změna stravy.

Jak stresu předcházet?

Vzhledem k současné době, kdy je časté stěhování, máme více zvířat ve městech, kde je hodně hluku, spěchu... je určitě vhodné zvíře na mírné stresové situace postupně přivykat. Postupně navykat na hluk, přepravu, ale třeba i na návštěvu veterináře, naši nepřítomnost…

Paradox zvaný Covid

Covidové období zasáhlo do našich životů zásadním způsobem, ale většina našich parťáků, mazlíků se paradoxně měla lépe. Hodně majitelů bylo doma a díky tomu měli čas se zvířeti více věnovat, chodit na procházky, do přírody. Dokonce zde byl i výrazný nárůst poptávky po štěňatech a pravděpodobně i dalších domácích zvířatech. Ale s rozvolňováním covidových opatření a návratem do zaměstnání se může zvíře, především to, které bylo zvyklé na každodenní přítomnosti svého páníčka, dostat do nepříjemného psychického vypětí.

Kdy je třeba zpozornět a na co u mazlíčka dát pozor

Projevy stresu mohu být různé. Od mírných změn chování (schovávání se, změna v příjmu potravy - ať už hltavé jedení či snížení množství stravy), až po agresivitu, sebedestrukci nebo obtíže vedoucí ke zdravotním komplikacím.

U koček je jednou z nejčastějších zdravotních komplikací řešených u veterinářů sterilní zánět močového měchýře. Hlavní příčinou tohoto zánětu je stres. Jeho projevem je časté a bolestivé močení často na neobvyklých místech. Především u kocourů pak může dojít až k ucpání močových cest a ke vzniku život ohrožující situace, kterou je potřeba řešit urgentně.

Majitel by se určitě měl snažit odhalit mírné známky stresu včas a snažit se předejít závažnějším obtížím. Případná nabídka rad a pomoci je možná jak u zvířecích psychologů, tak u veterinářů zaměřujících se na chování či poruchy chování zvířat.

Inteligentní a na stres citliví papoušci

Papoušci jsou jedním z nejvýraznějším druhem, který je na stres citlivý. Tato exotická a inteligentní zvířata nejsou úplně dobře přizpůsobena na "domácí život". Z jejich přirozenosti jsou velmi snadno vystresovatelní, především s ohledem na změny prostředí, manipulaci. Značný stres u nich, vzhledem k jejich inteligenci, může vyvolat ale i nuda.

Jistě bychom si před pořízením jakéhokoliv domácího zvířete měli promyslet, zda jsme schopni zvíře nejen nakrmit a uspokojit jeho základní potřeby, ale i mu připravit vhodné prostředí, zajistit veterinární péči a věnovat dostatek času.

Přejeme vám i vašim mazlíčkům co nejméně stresu!

Pokud chcete mít aktuální informace ohledně stresu u zvířat, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.

Studie prokazují, že chov domácích mazlíčků je pro starší lidi přínosem, necítí se osamělí, mají svou denní rutinu péče o domácí zvíře, kterou musí splnit. Ta je udržuje v kondici. Hodnota zvířecí lásky je přitom nevyčíslitelná. Takto vidí situaci veterinářka Zuzana Dominiková z veterinární kliniky Jaggi.

Jako při výběru každého domácího mazlíčka, by měl potenciální obdarovaný o svém daru dopředu vědět a měl by s ním souhlasit. To samé platí pro případné ostatní členy domácnosti. Při výběru mazlíčka pro seniora přitom musíme zvážit více faktorů:

1. jako první vždy bude se o zvíře mít kdo postarat, pokud už senior nebude moci (ať už krátkodobě nebo trvale)?
2. je senior schopen každodenních procházek?
3. stojí jen o společnost v domácnosti nebo i o společníka na krmení a na mazlení?
4. budeme případně schopni pomoci i finančně např. v případě onemocnění?

Pokud máme jasno, že senior s koupí domácího mazlíka souhlasí a máme ujasněny tyto otázky, můžeme vybírat.

Pro vitální seniory je nejvhodnější menší, krátkosrstý pejsek, klidně starší, z útulku, kde nám jistě rádi doporučí toho nejlepšího parťáka (který je přiměřeně aktivní, není agresivní, je vděčný za celodenní přítomnost svého pána doma a v řadě případů je např. i kastrovaný, odpadá nám tedy jedna starost). Nikdy nevybíráme psa podle našich preferencí. Není nic horšího než stařenka vážící padesát kilo, která se sama pere s ročním čtyřiceti kilovým puberťákem labradorského retrievera, který ji povalí při každé příležitosti. Samozřejmě i mezi seniory jsou výjimky a řada z nich má celoživotní zkušenosti s chovem velkých plemen psů.

Pokud je senior méně pohyblivý, je nejvhodnějším domácím mazlíčkem krátkosrstá domácí kočička, kterou je potřeba pouze krmit, mazlit a jednou za čas vyčistit záchod (dle zvoleného typu toalety a podestýlky). Kočka se nemusí venčit, není tolik náročná na krmení a je přítulná tak akorát. Vzhledem k dlouhověkosti kočiček bych opět klidně volila starší, klidnější zvíře z útulku.

Je-li i tato péče o kočičku pro seniora nepředstavitelná, můžeme zvolit např. některé drobné savce (králíky, morčata, křečky), vyžadují pouze krmení a jednou za týden až 14 dní kompletní čištění klece. Jsou to společníci do domácnosti, ale nejsou většinou nejsou moc na mazlení.

Z terarijních zvířat jsou doporučitelná nenáročná zvířata jako strašilky a pakobylky, případně masožravé kudlanky. Chov ostatních terarijních zvířat vhodných pro začátečníky vyžaduje minimálně zpočátku určitou osobní iniciativu, tedy nastudovat si vhodnou výživu a požadované životní podmínky, abychom zvířatům neubližovali.

Pozor na nemoci

Co se týká nemocí, nejsou nemoci, které by senioři mohli přenést na zvířata. Naopak ale ovšem jsou nemoci, které mohou zvířata přenést na lidi. Při pořízení zvířete z útulku by mělo být zvíře vždy vyšetřeno veterinářem, mělo by být odčerveno, ošetřeno proti zevním parazitům ( i pokud bude pouze doma) a v ideálním případě by měla být vyšetřena krev a moč jakou součást preventivního screeningu. Zde se bavíme o psech a kočkách, u drobných savců to samozřejmě neplatí, tam bych jen dbala o péči o zevní a vnitřní parazity.

Skupina VETINO zastřešuje síť veterinárních klinik a ordinací, které nabízí komplexní veterinární služby.

Pokud chcete mít aktuální informace ohledně vhodných psích společníků pro seniory, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.

Existuje skutečně mnoho druhů akvarijních ryb, ale dnes se podíváme na to, které ryby jsou nejvíce v kurzu. Vybrali jsme pro vás 5 nejoblíbenějších rybek, které aktuálně brázdí akvária chovatelů.

Neonka červená a neonka obecná

Většina z vás asi uhodne, že mezi nejoblíbenější rybičky se řadí neonky. Ty jsou známé tím, že se semknou do hejna a pohybují se jako jedna ryba. Pokud máte neonky v akváriu samotné, tak se tohoto jevu nedočkáte. Neonky se takto zachovají v případě, že je ohrožuje nějaký predátor.

Neonky jsou velice citlivé a náchylné k nemocem. Velmi si potrpí na perfektně čistou vodu a její stálou teplotu. Navíc mají rády úkryty, tak se jim pokuste vytvořit bezpečná zákoutí.

Bojovnice pestrá alias Betta

Někteří chovatelé budou mít v největší oblibě Betty bojovnice. Ty mají mnohdy velmi zajímavé zbarvení. Betty jsou zkrátka nádherné. Zejména samci jsou skutečně zbarvení do atraktivních barev. Samci se však nesnesou s jinými. Toto shledání mnohdy končí smrtí jednoho z nich. Samicím se daří zejména pokud jich je více pohromadě. Poměrně zajímavé je to, že pokud mají Betty hnízdo s jikrami, tak jej stráží samec a může být agresivní dokonce i vůči samicím.

Krunýřovec mnohoostný

Krunýřovce můžete chovat ve společném akváriu. Je totiž naprosto bezproblémový. Živí se rostlinnou potravou. Mladí krunýřovci vám pomohou průběžně odstraňovat řasu z akvária a těm starším stačí ke spokojenosti kupříkladu list.

Skalára amazonská

Skalára žije ve volné přírodě v menších skupinkách. Nesnažte se jich do akvária dávat více než 8 nebo 10. Akvárium by nemělo být menší než 120 centimetrů a jeho minimální výška by se měla pohybovat okolo 50 centimetrů. Výborně se jim žije po boku neonek. Dobře se jim daří v teplé vodě, která by měla mít zhruba 26 stupňů Celsia.

Parmička černopruhá

Parmička je velmi schopná ohledně likvidace řas. Živí se totiž rostlinnou potravou, ale příliš ji nezajímají vyšší rostliny. Pravdou je, že parmička není tak barevně atraktivní jako je tomu u ostatních rybek, ale daří se jí i v rámci společenského akvária a ideálně v menším hejnu.

Pokud chcete mít aktuální tipy a rady ohledně trendů v akvaristice, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.

Mezi oblíbené vodní želvičky v českých domácnostech patří želva Reevesova (také trojkylná nebo čínská). Je charakteristická oválným krunýřem se třemi podélnými kýly. Ráda se chodí na souš procházet a velmi zdatně loví. Patří mezi všežravce. Dalším oblíbeným zástupcem je převážně masožravá želva mapová (též Kohnova nebo Mississippi). Poznáme ji podle žlutých proužků na hlavě i nohou a hřbetního pruhu hrbolů táhnoucích se středem krunýře.

Želvárium

Pro jednu mladou želvičku volíme terárium o délce jednoho metru a padesáti centimetrech na výšku i šířku. Nejlepší je terárium s vrchním krytem abychom neměli velký teplotní rozdíl mezi vodním prostředím a souší.

Na suchou část se bude chodit vyhřívat, zabírá zpravidla třetinu plochy želvária a měla by být snadno přístupná. Můžeme ji vytvořit pomocí plovoucích ostrůvků, akvarijním kořenem, nebo postavit z kamenů. Celý prostor zpestříme rostlinami. Živé želvičku sice zabaví, ale dlouho nevydrží. Z dlouhodobého hlediska jsou lepší plastové akvarijní nebo některé terarijní rostliny. Necháme-li dno prázdné, bude se nám lépe čistit. Z estetického hlediska je lepší dvoucentimetrová vrstva akvarijního štěrku nebo písku.

Aby se nám voda nekazila a nezapáchala umístíme do ní akvarijní filtr. Volíme takový, který se dá umístit také do vodorovné pozice a ideálně o něco silnější než je doporučen výrobcem podle litrů vody. Pokud nám vytváří moc silný proud, otočíme jeho vyústění proti kameni nebo sklu. Do vody umístíme také akvarijní topítko, které nám ji vyhřeje na dvaadvacet až 25 stupňů Celsia.

Stejnou teplotu je dobré udržovat i na vzduchu mimo tepelný zdroj. To zařídíme výhřevnou terarijní žárovkou, ideálně takovou, která snese občasnou vodní sprchu od obyvatele terária. Umístíme ji do instalované keramické objímky, sílu a výšku umístění žárovky volíme tak, aby se pod ní na souši pohybovala teplota kolem 32 stupňů Celsia. Do její blízkosti dáme další objímku, tentokrát s žárovkou UVB, která želvičce nahradí sluneční záření a pomůže vstřebávat vápník a fosfor. Tato žárovka vydává správně světelné spektrum pouze rok, proto doporučuji si na ni napsat datum prvního rozsvícení, abychom věděli, kdy bude potřeba nová. Zatímco filtraci necháme běžet trvale, osvětlení si napojíme na spínací hodiny na deset hodin svícení. Pro simulaci přírodních podmínek můžeme nastavit pár pauz.

Strava

Potrava mladých želv se skládá u většiny druhů převážně z masové složky. Postupným dospíváním přidáváme rostlinnou část a ubíráme té masové. Mladým jedincům můžeme dát syrové maso kuřecí, rybí i libovou hovězí svalovinu nebo srdce. Větší želvy nemají problém ani s živou stravou, jak rybami, tak hmyzem. Bez problémů přijímají také krmivo mražené i sušené – rybičky nebo krevetky. Ze zelené stravy jsou vhodné vodní rostliny, špenát, římský salát nebo pekingské zelí, trocha zeleniny nebo ovoce. Do stravy denně přidáváme minerální doplněk stravy. Pro usnadnění můžeme pořídit granule pro vodní želvy, které by měli být kompletní. Doporučuji na krmení přemístit želvičku i s trochou vody do jiné nádoby a po najezení zase zpět. Vodu dáme zpět čistou. Zlepší se nám tím kvalita vody v akvateráriu a také budeme mít přehled o množství snědené potravy.

Želvy v české přírodě

Původním druhem nadcházejícím se v české přírodě je želva bahenní, kterou můžeme potkat v povodí Moravy a Dyje. Přestože se diskutuje o jejím vysazení v 16. století, jsou dochované fosilní pozůstatky z oblasti Polabí. Na území České republiky došlo k jejímu mizení z přírody s příchodem středověku důsledkem vysušování mokřadů.

Dále můžeme v naší fauně potkat zavlečené druhý želv, zejména želvu nádhernou (Trachemys scripta, převážně poddruh elegans) . Jedná se o záměrně vysazené jedince z odchovů a import a jejich potomky. Jsou to všežravci, proto ovlivňují nejen faunu ale i flóru, vytlačují původní druhý nejen želv, ale i ptactva, obojživelníků a savců. Proto je jejich výskyt sledován od roku 2008 a dnes je již zakázán jejich odchov i převoz do České republiky.

Pokud chcete mít aktuální informace ohledně vodních želv, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.

Z předchozích dílů už jistě víme, co to obedience je, kde se cvičí a jak to na zkouškách chodí. Nyní se proto podíváme na to, jaké povely pes musí umět. Začneme však pomůckami.

Pro výcvik obedience potřebujeme různé pomůcky:

Nejdříve si ujasníme, na které typy zkoušek obedience, které jsme si již představili, potřebujeme jaké pomůcky:

• Pro OBZ: čtverec, aportovací dřevěná činka, kužel a překážka (překážku a aport vždy volíme dle velikosti psa ve všech čtyřech zkouškách OB)
• Pro OB1: čtverec, aportovací dřevěná činka, kužel a překážka
• Pro OB2: čtverec, aportovací dřevěná činka, kovová aportovací činka, překážka a dřívka na pachové práce
• Pro OB3: čtverec, aportovací dřevěná činka, překážka, dřívka na pachové práce a kužel

Chcete mít lepší představu o tom, jak jednotlivé náčiní vypadá?

Čtverec: 3x3 metry velký, skládá se z pásky, která čtverec ohraničuje a čtyř kuželů, které jsou maximálně 15 cm vysoké. Všechny kužely musí mít stejnou barvu.

Kužel: obvykle z umělé hmoty, barva je volitelná, nemusí být jednobarevný, přípustný je kužel pruhovaný (jako kužel dopravní), vysoký maximálně 40 cm.

Aportovací činka dřevěná: tři velikosti pro tři velikosti plemen (S, M, L), volím činku dle velikosti  plemene – mám Německého ovčáka, volím činku velikosti L. Mám Papilona, volím činku velikosti S, atd... Váha činky by neměla být větší než 450 g, na rozdíl od aportovací činky pro sportovní kynologii je tato činka menší a lehčí.

Aportovací činka kovová: velikosti jsou rovněž tři a platí pro ně totéž co pro činku dřevěnou, váha kovové činky by neměla být vyšší než 200 g, hrany činky by měly být tupé, kvůli bezpečnosti psa i psovoda.

Překážka: maximální výška skoku by měla být 70 cm, měla by být nastavitelná zhruba po 10 cm rozestupech – právě kvůli nastavení dle výšky psa, široká by měla být aspoň 1 metr.

Dřívka na pachové práce: 8 dřívek z bukového dřeva 2,5x2,5x10 cm velké + kleště – "napachovaných" dřívek se nesmí nikdo dotýkat – kvůli přenosu dalšího pachu (tedy dřívka se berou jen pomocí kleští). Kleště je nejlepší zakoupit v kuchyňských potřebách, jsou to ty obyčejné kuchyňské na obracení masa.

Povely

Teď přichází ta těžší část, a to jsou povely. Jednotlivé cviky se u zkoušek obedience mohou měnit. Není striktně dané pořadí cviků, jako u národního (NZŘ) nebo mezinárodního zkušebního řádu (MZŘ).

Téměř celá povelová technika je dělaná pouze hlasem, nikoliv posunky. Tedy pokud je psovod zvyklý na národní zkušební řád, kde jsou posunky povoleny – jako plácání se o stehno, pohyby rukou, aj. tak bude potřebovat notnou dávku sebeovládání, aby tyhle posunky u obedience neprováděl. Protože co posunek, to bod dolů.

Každý cvik začíná a končí v základním postoji – povel „K noze!“. To znamená, že psovod stojí spatně, psa má po levé ruce, pes je k psovodovi pozorný a zpravidla vyhledává psovodův oční kontakt. Je dobré psa učit základní postoj vždy po skončení cviku, i když není u daného cviku vyžadován. Před začátkem zkoušky se rozhodčímu sděluje do jaké pozice se pes bude odkládat a jakým způsobem zalehává ve čtverci.

OBZ

První cvik je odložení psa ve skupině v sedě (povel: Sedni! a Zůstaň!) po dobu 30 sekund. Psovod v dohledu, od psa vzdálen 20 metrů.

Druhý cvik je chůze psa u nohy psovoda (povel: K noze!) je zde nezvyklá, protože se jde do kruhu, neboli psovod se psem opisuje pomyslnou kružnici.

Dalším cvikem, třetím, je odložení psa do lehu a nebo stoje za chůze (povel: K noze! a pak Stůj! nebo Lehni!).

Čtvrtým cvikem je přivolání psa (povel: Lehni! Ke mně! K noze!), pes se přivolává z polohy lehu na 20 metrů k psovodovi, po doběhnutí pes předsedá před psovoda a dostává povel pro zaujmutí základního postoje.

Pátý cvik je odložení psa do sedu za chůze (povel: K noze! Sedni!).

Šestý cvik je poměrně náročný a je to vysílání psa do čtverce (povel: Vpřed! Nebo Box! následně Lehni!) na 10 metrů, tento cvik lze dělat dvěma způsoby. První způsob je, že pes se vyšle do čtverce a v momentě, kdy pes vběhne do čtverce, psovod dává povel Lehni! Anebo pes je vyslán do čtverce, ve čtverci se pes zastaví na psovodův povel Stůj! a pak až je vydán druhý povel Lehni! pak pes teprve ulehá.

Sedmý cvik je ovladatelnost psa na dálku (povel: Lehni! Sedni!) psovod udělá krok před psa a pes mění polohy na místě dle toho, jak psovod velí. U tohoto cviku je posunek povolen.

Další cvik, v pořadí osmý, je držení aportu dřevěného (povel: Drž! Pust!). Psovod udělá krok před psa, podá psovi aport, který pes drží 10 sekund, aport psovod odebere a zařadí se zpátky k psovi.

Předposledním cvikem je skok přes překážku (povel: Sedni! Ke mně! K noze!). Pes je posazen před překážku cca 2 metry, psovod je na druhé straně překážky, stejně daleko, směrem ke psu. Psovod dává povel, pes překoná překážku, předsedá před psovoda a pak zaujímá základní postoj.

Poslední cvik je vyslání psa okolo kuželu (povel: Okolo! K noze!), oběhnutí kuželu musí být těsné.

OB1

Začínáme odložením ve skupině v sedě (stejně jako u OBZ), akorát na dobu 1 minuty, psovod v dohledu 25 metrů od psa.

Druhý cvik je chůze psa u nohy psovoda, zde už je chůze dělaná stejně jako u NZŘ a MZŘ plus jsou přidány tři kroky vzad (couvání u nohy psovoda).

Třetí cvik je odložení psa do stoje za chůze (totéž co u OBZ).

Čtvrtý cvik je přivolání psa, stejné jako u OBZ, jen s tím rozdílem, že pes se přivolává na 25 metrů.

Pátý cvik je odložení psa za chůze do sedu anebo lehu, jako je tomu u OBZ.

Šestý cvik je odložení psa za chůze do stoje (povel: Stůj!).

Další cvik je vysílání psa do čtverce, tady již na 15 metrů.

Osmý cvik je aportování dřevěného aportu na 10 metrů, zde už v plném rozsahu jako u sportovní kynologie.

Devátý cvik je ovladatelnost psa na dálku, změna poloh je zde už na 5 metrů. Cviky jako skok přes překážku a obíhání kuželu jsou stejné jako u OBZ.

OB2

Jako obvykle se začíná odložením psa ve skupině, zde už v leže (povel: Lehni! Zůstaň!), odložení je na 2 minuty a psovod je v úkrytu.

Následuje druhý cvik, chůze psa u nohy psovoda se změnou poloh (povel: K noze! Stůj/Sedni/Lehni!), psovod jde se psem u nohy, steward říká polohu, psovod velí psovi kterou polohu má zaujmout a psovod pokračuje dál bez psa, následně se k psovi vrací a pokračují v chůzi dále.

Další cvik, třetí, je přivolání psa se zastavením (povel: Ke mně! Stůj! Ke mně! K noze!), pes se přivolává z 25-30 metrů.

Čtvrtý cvik je vyslání psa do čtverce (stejný jako u OBZ), jen s malou změnou, pes zalehne ve čtverci a psovod na pokyn stewarda jde ke čtverci, 2 metry od čtverce ho mine a jde zpátky na výchozí bod a v tu chvíli následuje povel pro psa (K noze!) a pes ze čtverce vybíhá a řadí se psovodovi k noze a společně jdou až dokud steward nezavelí stop.

Pátý cvik je směrový aport dřevěné činky na 5 metrů (povel: Vpravo! Vlevo! Aport!), pes je z výchozího bodu vyslán vpravo/vlevo pro činku, stejně jako u sportovní kynologie, jen s tím rozdílem, že pes se musí naučit rozeznávat pravou a levou stranu.

Šestý cvik je pachové rozlišování (povel: K noze! Hledej! Přines!), pes je vyslán k šesti ti dřevěným dřívkům, pouze jeden je označen pachem psovoda a právě ten má pes psovodovi přinést.

Další cvik je ovladatelnost psa na dálku, zde už na 10 metrů, změna poloh se střídá mezi sedni, lehni a vstaň. A poslední cvik OB2 je aport kovové činky přes překážku, což je totéž jako aport skokem u sportovní kynologie.

OB3

I OB3 začíná cvikem odložení psa ve skupině a má dvě části.

Část první je odložení psa v sedě, po dobu 2 minut, psovod je v úkrytu (mimo soutěžní prostor).

Druhá část je odložení psa v leže ve skupině po dobu 1 minuty a přivolání psa. Následuje druhý cvik a to je chůze u nohy se změnami tempa normálně/pomalu/rychle i směru, včetně couvání.

Třetí cvik je stejně jako u OB2 chůze u nohy se změnami poloh.

Čtvrtý cvik je přivolání psa se zastavením a zalehnutím na 30-35 metrů, tento cvik se shoduje se cvikem u OB2, akorát s tou změnou, že pes je přivolán, zastaven, přivolán a „zalehnut“ – povel Lehni! a opět přivolán.

Pátý cvik je vyslání psa do čtverce na 25 metrů přes kruh, což je asi největší změna. Pes je nejdříve vyslán do kruhu a až pak do čtverce a pak se jede podle zkoušky OB2.

Dalším cvikem je směrový aport, který je stejný jako v OB2, akorát na 10 metrů.

Sedmý cvik je vyslání okolo kuželu s překážkami – pes je vyslán okolo kuželu, před kuželem na povel zastaví, je vyslán vpravo/vlevo k dřevěnému aportu, který bere a běží k překážce, překoná ji a běží k psovodovi, kde předsedá i s aportem.

Další cvik je pachové rozlišování, stejné jako u OB2, s tím rozdílem, že se rozlišuje mezi 6-8 dřívky.

Devátý cvik, poslední, je ovladatelnost psa na dálku na 15 metrů, změna poloh na lehni/sedni/vstaň.

A je to! Jsme u konce. Teď už vám opravdu nic nebrání k tomu, vzít psa, najít výcvikáře pro obedienci a jít do toho po hlavě! Jen pamatujte, že zkušební řády se časem mění! Přejeme hodně štěstí!

Pokud chcete mít aktuální informace ohledně Obedience, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.

Akvaristika, stejně jako jakákoliv jiná odnož chovatelství, není jen o péči o zvířátko. S akváriem si užijete nevšední zážitky, nahlédnete do vodního světa a necháte se fascinovat rozmanitostí tohoto života. Jako začínajícího akvaristu by vás mohly dostat tyto zajímavosti.

Otisk prstu a akvárko - co to má společného?

Každé akvárium je unikátní jako otisk prstu! V každé nádrži s vodou působí nespočet faktorů známých i doposud neobjevených. Díky tomu je někdy velmi komplikované i pro zkušeného akvaristu hned rozpoznat problém, který se v akváriu objeví a najít potřebnou rovnováhu. S trochou nadsázky tak můžeme akvaristovo hledání rovnováhy v akváriu popsat jako detektivní práci.

Akvária bez ryb = stylový bytový doplněk!

Akvaristika zahrnuje i rostlinná akvária, která jsou často úplně bez ryb. Existují různé tvary a velikosti - od maličkých například v zavařovací sklenici až po ta obrovská. V malých rostlinných akváriích je jen dno, rostlina a šneci, kteří likvidují řasy. Takové akvárium může mít opravdu každý a je to stylový doplněk do domácnosti.

Celkově akvária slouží jako úžasný bytový doplněk, a to navíc s relaxačním účinkem. Například pozorováním života v akváriu můžeme nahradit sledování televize. Akvárko může taky pomoci, jako zvlhčovač vzduchu v bytech/domech, kde je hodně suchý vzduch.

Spí rybičky?

Ano, ryby opravdu spí. I když nemohou zavřít oči, neznamená to, že nemohou odpočívat a spát. Některé ryby ve spánku leží na dně, či na nějakém bezpečném místě, bříškem dolů, dýchají pomalu. Pokud jste tiší a nevytváříte vibrace, rybka si vás "nevšimne" a spí spokojeně dále. Vyrušit rybu ze spánku je ale velmi snadné, protože i v přírodě musí být stále ve střehu.

Akvaristika = rozmanitost

Mnoho druhů akvarijních ryb se dnes, díky dlouhé tradici akvaristiky, chová v mnoha mutacích jak barevných, tak i tvarových. Velká rozmanitost mutací je například u bojovnice pestré. Zajímavé barvy a jejich kombinace má také závojnatka, skalára nebo tetra čtyřpruhá.

Asi nejčastější rybou, kterou chovají začátečníci, je bojovnice pestrá. Lidově zvaná jako betta bojovnice. Tento název je směsí latinského a českého odborného jména. Svou oblibu si získala díky svým barevným i tvarovým rozmanitostem a nenáročností. Nicméně je potřeba si uvědomit, že i chov "nenáročných" bett má svá specifika.

Vodní rostlina mimo vodu? Ano!

Některé z vodních rostlin dokáží růst i mimo vodu. V jejich přirozeném prostředí totiž voda občas klesá a tyto rostliny využívají tohoto času k vykvetení a vytvoření semen. Vodní rostlina rostoucí mimo vodu je v takzvané emerzní formě a někteří akvaristé pěstují vodní rostliny v emerzní formě jako koníček.

Řasy a řasokoule - je to rozdíl?

Řasa je velkým nepřítelem akvaristy. Kazí vzhled akvária a je signálem, že něco děláme špatně. To ale neplatí u řasokoule. Jde o řasu pomalého růstu, pěstovanou jako okrasnou vodní rostlinu, i když přísně vědecky vzato se o rostlinu nejedná. V přírodě si kulovitý tvar udržuje díky proudům, které jí otáčejí a je tak osvětlovaná ze všech stran rovnoměrně. Stejného vzhledu lze docílit i v akváriu. Jenom je potřeba ji pravidelně lehce pomačkat pod tekoucí vodou. Tak vlastně simulujeme pohyb v řece a zároveň ji tvarujeme. Řasokoule je řasou, která je pro svůj vzhled vítanou ozdobou akvária.

Ryby, které požírají řasy

Nejznámější rybou živící se řasou je ancistrus, česky zvaný krunýřovec. Jedním z největších spásačů řas je pak krunýřovec jednopruhý, pro kterého je řasa naprosto nezbytná.  Ale druhů, které si rády smlsnou na řase, je mnohem více. Například čichavec líbající, který nejen k tomu má speciálně upravenou tlamu. Dobrým čističem je též parmička siamská, která si na jídelníček ráda přidá mnoho druhů řas. Řasou si také přilepšuje mečovka, která patří mezi živorodky. To je však pouze krátký výčet, do řasy si rádo kousne mnoho druhů ryb všežravých i býložravých. Pouze ryby s potřebou převážně masité stravy jsou ty, které řasu ujídají velmi málo, nebo vůbec.

Výhody umělé rostliny

Umělá rostlina vám v akváriu živou nikdy nenahradí. Kyslík vám v akváriu bude vyrábět jen pokrytá řasou. Má ale své nesporné výhody a účely, ke kterým se moc dobře hodí a může živou rostlinu zastoupit, například při tření ryb, kdy je potřeba potěr izolovat. Je snazší vytáhnout z akvária plastovou rostlinu, než si otrhávat živou rostlinu, či ji vytahovat ze substrátu, což by mohlo způsobit nepříjemné poškození.

Pokud chcete mít aktuální informace ohledně akvarijních rybiček, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.

S obediencí jsme se seznámili v minulém článku Co je to Obedience 1. DÍL. V tomto článku si povíme v jakém outfitu přijít ke zkoušce, a také co musí pes i psovod zvládnout ke splnění všech čtyř zkoušek obedience.

Základem každé zkoušky je pečlivá příprava, jak psychická, tak fyzická. Psovod tedy musí psa na zkoušky připravit nejlépe tak, že si nejdříve nastuduje, co taková zkouška obnáší a dle toho upraví výcvik psa. Není dobré jít na zkoušku, kterou prakticky neznáte. To by byla taková kynologická sebevražda. Pamatujte, že každá „ostrá akce“ vás ve výcviku posune tak o 30 % zpět. Psovod  by měl také nastudovat samotný zkušební řád dané zkoušky.

Na samotnou zkoušku psovod přijde upravený, pokud možno v čistém, pohodlném oděvu laděný spíše psím směrem – kynologická vesta/bunda a kalhoty. Samozřejmě, pokud přijde v obyčejné bundě a riflích, nebude mu to mít nikdo za zlé. Důležité je, aby psovod opravdu dbal na to, jak na zkoušku nastupuje. Zkazit si první dojem u rozhodčího není dobré. Na psí výstavu také psovod nejde v zabahněných teplácích a roztrhané bundě. Zkoušky, výstavy, závody  – to je takový „psí svátek“, tak by to podle toho mělo i vypadat. Psovod u sebe nesmí mít pamlsky ani jiné motivační předměty – jako hračky, míčky, atd. Pes může nastoupit na zkoušku v jakémkoliv obojku (není striktně předepsaný). Vodítko je lepší  si vzít zhruba metr dlouhé, nylonové, ploché či kulaté. Kromě skupinového cviku je pes bez vodítka (neplatí pro zkoušku OB3, která je bez vodítka celá).

Obedience má 4 zkoušky

• Začátečnickou – OB-Z (od 10 měsíců věku psa).
• Vyšší OB1 (od 12 měsíců věku psa).
• OB2 (od 14 měsíců věku psa).
• Nejvyšší OB3 (od 15 měsíců věku psa).

Zkoušky nelze přeskakovat, takže psovod, který chce začít s obediencí musí projít zkoušku jednu po druhé. U OB-Z může psovod se psem složit zkoušku na minimum bodů (140b z 280b) a může jít dále na OB1, kterou však musí složit na minimálně 224b z 280b, aby mohl postoupit na zkoušku vyšší. Pokud se stane, že zkouška bude provedena za méně bodů, nic se neděje. Opakovat ji psovod se psem může do té doby, dokud si body nezlepší. Totéž pak platí u zkoušek OB2 i OB3. Pokud má psovod se psem složenou zkoušku OB1 na více než 224b postupuje na OB2, kterou musí složit minimálně na 256b z 320b, aby se dostal na zkoušku OB3.

Jak taková zkouška vypadá?

Každá zkouška má 11 bodovacích kolonek: 10 cviků + 1 kolonka pro rozhodčí což je „Všeobecný dojem“. Pouze u OB3 je cviků 11 a kolonka „Všeobecný dojem“ již není.

Cviky si rozebereme níže, ale jistě se teď ptáte: „Co je všeobecný dojem“? To je čistě subjektivní pocit rozhodčího z psovoda a psa, jako celku, chcete-li týmu. Rozhodčí hodnotí po celou dobu zkoušky chování psa a psovoda – jejich spolupráci, radost, chuť do práce, vnímavost, atd.

Je pravidlem, že závod je zároveň zkouška. Nebuďte tedy překvapeni z toho, že jdete na závod i zkoušku zároveň. Na každé zkoušce je přítomný kromě zkoušených také rozhodčí (člověk, který posuzuje zkoušku) a steward.

Steward je taková „levá“ ruka rozhodčího. Provází psovoda a psa celou zkouškou. Říká kam se psovod má postavit, který cvik se bude provádět, který následuje. Říká, že cvik začíná a cvik končí, u cviku „chůze u nohy“. Steward velí v jakém tempu psovod se psem jde, u cviku „odložení do stoje/lehu/sedu“ velí začátek cviku a po pár krocích psovoda se psem velí ke změně pozice psa.

Dá se říct, že je to taková oficiální nápověda. Nicméně pozor, pes se dost často naučí poslouchat stewarda a ne psovoda. Proto je potřeba obedienci trénovat ve dvou – člověk mluví s psovodem a psovod se psem a pes musí vnímat pouze psovoda. Jak vidno, tak rozhodčí postává opodál a bedlivě sleduje provádění cviků, aniž by do zkoušky jakkoliv zasahoval. Je to takový pozorovatel, který sleduje opravdu vše.

Takže, jak máme jít na zkoušku víme. Dozvěděli jsme se také, co máme nastudovat a jak zkouška prakticky vypadá. Teď už jen všechno vstřebat a vyjít na plac psa učit. Příště si povíme o cvicích i o pomůckách, které na zkoušky neodmyslitelně patří.

Pokud chcete mít aktuální informace ohledně Obedience, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.

Obedience. Seznamte se s oblíbeným psím sportem. Co je podstatou obedience a zda se váš pes na tento sport hodí, zjistíte v našem článku.

Co je obedience?

Obedience je psí sport, který v posledních letech získává na stále větší popularitě. Aby byl pes k tomuto sportu vhodný, nemusí být jen služebního nebo sportovního plemene. Šikovným obedience parťákem může být každý pes, který rád následuje svého pána a učí se novým věcem.

Podstatou obedience jsou přesně provedené cviky, precizní poslušnost, ale hlavně radostná spolupráce člověka a psa, kteří viditelně tvoří tým.

Obedience má kořeny v Anglii. Odtud pochází i název tohoto hravého sportu (obedience = poslušnost, ovladatelnost). Své příznivce si brzy našel i v dalších zemích. Velmi oblíbený je např. Německu, Rakousku a Dánsku, kde soutěže i samotný výcvik obedience probíhají podstatně déle než u nás.

V České republice je obedience ještě relativně mladým sportem, ale šíří se díky svým příznivcům a těší se stále větší a větší oblibě. Oficiální český klub obedience byl založen v roce 2007 pod názvem Obedience Klub CZ a jeho činnost zastřešuje Český kynologický klub.

Je obedience pro každého?

Prakticky ano. U obedience nejde až tak o plemeno psa. Plno lidí má chybně zafixováno, že tento sport je určen pouze pro Border kolie či snad Australské ovčáky. Nejde ani o to, jestli je člověk takový nebo makový. Obedience je o týmové spolupráci.

Pokud tvoříte tým s yorkshirským teriérem, tak ho prostě tvořte. Stejně tak, pokud chcete tvořit tým s německou dogou, nikdo vám bránit nebude. Především jde o to, aby vás oba tento sport bavil, naplňoval a těšil.

Obedience není jen pro pracovní plemena. 

Osobně vídám na zkouškách, závodech i trénincích hovawarta, belgického ovčáka, bílého švýcarského ovčáka, yorkshirského teriéra, Jack Russela teriéra, papilona, různě velké i malé voříšky, aj.

Plno psovodů se na tento sport obrací, protože je nebaví Národní zkušební řád, ani ten Mezinárodní, nebo prostě nemají tzv. pracovní plemeno, ale chtějí se psem něco dělat, a nejen chodit na procházky nebo se válet doma.

Jaký pes? Jaký pán?

Pes vhodný pro obedience by měl být dobře motivovatelný (hračkou, pamlskem) a měl by být tzv. „chtivý“, a přitom dobře vnímavý, aby mohl plnit psovodovy povely co nejlépe.
Psovod by měl vědět, jak co možná nejlépe motivovat svého psa a měl by být při výcviku i vydávání povelů pečlivý. Pečlivost a preciznost je v tomto sportu důležitá, proto by psovodovi nemělo být jedno, zda pes daný cvik provede „tak jako napůl“ nebo velmi lajdácky. Bezchybné provedení cviků je velmi důležité, a to samozřejmě klade vysoké nároky na přesnou práci, rozhodovost a pevnou vůli psovoda. Psovod by měl být za každých okolností oporou svého psa a vždy být tzv. „pevný v kramflecích“.

Obedience jako celoroční zábava

Obedience je celoroční sport, prakticky nemá přestávku jako třeba sportovní kynologie. Přes jarní a letní měsíce se obedience cvičí na cvičácích (základní kynologické organizace daného města nebo soukromých kynologických klubů). Obedience tréninky se často konají i na hřištích či v parcích. Např. v Praze lze vidět tréninky obedience ve Stromovce.

Na jaře a v létě se co nejvíce využívá slunného počasí a veškeré tréninky, zkoušky či závody se tedy konají venku. Naopak v zimních měsících se obedience stává sportem „halovým“ - to znamená, že veškeré tréninky, zkoušky i závody se konají v prostorných halách. Je proto dobré zvykat psa na umělé povrchy, uzavřené místnosti, i třeba hluk (v hale se zvuk rozléhá)

Kdy a jak začít?

Kdy? Třeba hned! S jak starým psem? Klidně se štěnětem, klidně s dospělým psem a klidně i se starším psem! Nevěřte fámě, která říká, že „starého psa novým kouskům nenaučíš!“ A jak začít? Ideálně se podívejte na stránky Obedience Klubu CZ, vyhledejte lektora ve svém okolí a domluvte si úvodní hodinu nebo rovnou trénink.

Pokud chcete nejprve „okouknout situaci“, doporučuji navštívit nějaký obedience závod. Uvidíte, jak to na takových akcích (závodech – zkouškách) chodí, nasajete závodní atmosféru a získáte představu o tom, jaké cviky obedience zahrnuje a jak je správně provádět.

Pokud chcete mít aktuální informace ohledně Obedience, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.

Mohl by váš pes být záchranář? Pokud si kladete tuto otázku, vyzpovídali jsme pro vás toho nejpovolanějšího odborníka – vedoucího Záchranné brigády kynologů v Praze, pana Roberta Goldweina.

Jak poznám, že se můj pes hodí na výcvik?

Obecně se pro záchranářský výcvik hodí jakýkoliv pes, je to skvělý sport i pro psy, kteří potřebují zvednout sebevědomí, společná práce také prohlubuje vztah psa s jeho člověkem, a může tak zlepšit poslušnost i v běžném životě. Pokud ale člověk myslí záchranařinu vážně a chce se skutečně výcviku věnovat, měl by jeho pes být motivovatelný k práci, neměl by být bojácný ani agresivní, a pak není důvod tento druh výcviku nevyzkoušet.

Co pro jeho výcvik musím jako páníček udělat?

Především musím počítat s tím, že to bude stát hodně času. Opravdu hodně času. A také trpělivosti, zejména sám se sebou, protože nejvíc se toho musí naučit právě člověk. Je to dlouhá cesta, ale stojí za to, protože radost ze společné, dobře odvedené práce a společně stráveného času je nesmírná.

Dá se říct, že jsou plemena, která jsou k výcviku vhodnější?

Ano, dá, určitě bude k tomuto druhu výcviku mít lepší predispozice německý ovčák než čivava, i když u spousty plemen se najdou výjimky potvrzující pravidlo. Spíš než o plemeno však jde zejména o povahu psa. Nejčastěji se pro záchranářský výcvik používají pracovní plemena – belgický ovčák, německý ovčák, border kolie, ohaři a řada dalších.

Jsou i plemena, která jsou vhodná pro konkrétní záchranné mise? Například ve vodě, nebo ve sněhu?

Hlavně záleží na osobnosti psa – někdo má raději sutiny, někdo radši "běhá po lese", někdo dává přednost vodě, a jsou i tací, kteří si užívají všechny disciplíny.

Jsou naopak i plemena, která se pro toto povolání absolutně nehodí?

Malá plemena mají v sutinách větší šanci někam spadnout a při prohledávání velkých lesních ploch zase neuběhnou pohodlně tolik kolik psi střední velikosti. I to, že mají nos níž, hraje u malých plemen negativní roli. Obří psi pak mohou také mít menší výdrž či postrádat potřebnou obratnost. Nicméně jak jsem popsal výše, nejde ani tak o plemeno, jako spíše o povahu psa, pro záchranářský výcvik se určitě nehodí psi agresivní.

Jaké pomůcky používáte při tréninku?

Především používáme lidi – ve výcviku je nejdůležitější dobrý instruktor a figurant. Na figurantovi je totiž možné psa správně namotivovat k hledání, udržet motivaci psa při štěkání, a hlavně vystihnout správný okamžik, kdy psa odměnit. Pes se pak odměňuje jídlem, nebo oblíbenou hračkou. Instruktor zase musí postavit výcvik tak, aby se pes posouval dopředu a zároveň ho to stále bavilo.

Lze už na štěněti vypozorovat talent pro toto psí povolání?

Spíše než talent lze vypozorovat, jestli je štěně přirozeně zvědavé a akční, jestli má rádo lidi, je motivovatelné a ochotné spolupracovat, to jsou všechno velká plus, která při záchranářském výcviku velmi pomohou. Pokud se navíc štěně správně socializuje, tj. že má dostatek podnětů a vyzkouší si různé povrchy v různých prostředích, je to ten nejlepší start do záchranářského světa.

Kdy chodí psí záchranáři do důchodu?

Záleží na vitalitě každého psa, jeho práce ho nesmí ohrožovat na jeho zdraví, takže do důchodu odchází, když už by bylo pro něj nepohodlné nebo nebezpečné chodit po sutinách, nebo běhat dlouho po lese. Toto většinou nastává kolem desátého roku.

Děkujeme za rozhovor.

Pokud chcete mít aktuální informace ohledně Psího výcviku, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.

Neskutečný čich a trpělivost! To spojuje psy ze Záchranné brigády kynologů v Praze. Psí hrdinové absolvují desítky zásahů ročně a zachraňují životy. Najdou člověka podle ztracené zubní protézy a občas jen „o chlup“ uniknou z kolabujících zbytků budovy.

Záchrannou brigádu kynologů v Praze podporujeme granulemi a pamlsky našich privátních značek. A protože nás zajímalo, kde a jak se cvičí budoucí psí záchranáři, absolvovali jsme jejich školení na Střední zdravotnické škole v Ruské, konkrétně na Bezpečnostně právním oboru. Bavili jsme se při praktických ukázkách hledání osob a výcviku, a přitom jsme stihli vyzpovídat pana Roberta Goldweina, který tyto záchranáře vede.

Jak vypadá pracovní den psích záchranářů? (Kolik hodin je nutné věnovat tréninku denně?)

Někdy jdeme na stopu – tam si stačíme sami; někdy jdeme na trénink do lesa, nebo na sutinový trenažér – tam je potřeba parta lidí; někdy cvičíme na cvičáku poslušnost a překážky, a to sami, nebo s našimi instruktory. Často máme v jednom týdnu všechno, je to zkrátka velmi různorodé, přesná hodinová sazba se nedá určit.

Kolik psů jste již vycvičili?

To je velmi těžké odhadnout, historie SZBK sahá do šedesátých let, takže nejpřesnější odpověď je "mnoho". 

Vzpomenete si na nějaký kuriózní případ?

Před asi třemi lety jsme hledali starší paní, která večer odešla z domu a už se nevrátila. Psi se učí, aby označovali předměty s lidským pachem, které najdou na zemi – a pes takhle označil zubní protézu. Od toho místa pak pes šel po stopě až k pohřešované paní, která se našla relativně v pořádku.

Vzpomenete si na nejdramatičtější záchranu?

Před lety v Praze v opravovaném domě, kde bylo několik dělníků, explodoval plyn. Zrovna když pes jedné naší členky označil místo, kde se podle všeho nacházela osoba, ozval se signál k okamžitému ústupu. Pes přiběhl a zbytek domu v tu chvíli zkolaboval. Jinak dramatické je to obecně pokaždé, když se hledaná osoba najde již bez známek života.

Kolik lidí jste už zachránili?

Máme desítky zásahů ročně a jsme vždy rádi, když hledání dopadne dobře. Někoho najít, a tedy zachránit, je samozřejmě ideální, ale naše práce je často také o tom říct, že v daném prostoru nebo v sutinách nikdo není, což je neméně důležité.

Pokud chcete mít aktuální informace ohledně psích hrdinů, přihlaste se dole k odběru novinek a nic vám neunikne.